Rozdíl v jednání: dva měsíce jsme jednali s trávou u vjezdu, pak jsme vzali pilku a jednání skončilo

Sláva! Hlavní vjezd do Třebčic už nevypadá jako vjezd do džungle. Nebyla tam vidět celá cedule obce a tráva byla vysoká po kolena. Po kolena! Kdo přijel, nevěděl, kam přijel. Kdo odjížděl, nevěděl, odkud. Džungle tam byla až do dnešního dne. Ostuda taky, ale ta byla naše.

Dva měsíce jsme jednali. Telefonovali, psali, upozorňovali. Tráva mezitím nejednala vůbec. Rostla. Rostla bez ohledu na to, kdo komu volal, protože tráva telefon nebere. To je na ní nejarogantnější.

Pak nás napadlo, že to zkusíme jinak, a hle, najednou to šlo. Domluvili jsme se a výsledek? Tráva byla posekána, abychom se tam dostali a ořezali větve. Za celých pět let to vždycky dělala obec, a to tak potichu, že si toho nikdo nevšiml. Teď jsme si to jednou zkusili sami a víme, proč se o tom nepíše: je to práce, ne článek. Hotovo, všichni spokojeni. Nejspokojenější je cedule. Konečně zase ví, jak se jmenuje.

Co z toho plyne?

Jestli chcete, aby se něco v obci udělalo a vyřešilo, nepište, nevolejte. Domluvte se a vezměte pilku. Je to mimochodem nejstarší třebčický postup vůbec: dřív, než cokoli vyřeší papír, to vyřeší dva sousedé, sekačka a jedno odpoledne. Kdo byl někdy na úklidu obce, ví, že se u toho stihne i popovídat.

Zkuste to a uvidíte sami :-) Rozdíl v jednání je totiž hlavně rozdíl mezi jednáním a jednáním. To první se dělá telefonem, to druhé pilkou.

A cedule je zase vidět celá, i s tím, co na ní nestojí: že ji z trávy vysvobodili místní, vlastníma rukama, za jedno odpoledne. Takovou ceduli nemá ani Praha. Tam jí trávu sekají cizí.