Cesta za 200 korun. Vrátí se lidem, nebo zůstane zatarasená? Úřad chce dva tisíce, soused nabízí pozemek zadarmo

Současný stav: cestu blokuje skládka. Skládka je v celé kauze nejklidnější účastník: nic nepodala, nic nenamítla a odvolat se nehodlá.

Každé Velikonoce tudy procházejí děti z obce při tradičním chřístání, kdy s řehtačkami obcházejí vesnici. A pokaždé musí projít právě touto cestou, dnes zarostlou, plnou střepů a ostrých kamenů. Zatím se nic zlého nestalo. Tady vtipkovat nebudeme. Jen poznamenáme, že ves, kde se dodnes chodí s řehtačkami, má zvyk, který jí leckteré město může závidět.

V Třebčicích se tak znovu otevírá téma cesty, která tu byla odjakživa a kterou lidé brali jako samozřejmou součást obce. Díky informacím od zastupitelů víme, že pozemek s cestou v roce 2012 změnil majitele. Za dvě stě korun. Čtyřicet metrů čtverečních. Ano, čtete správně, a za chvíli budete číst ještě správněji.

Teď má cesta šanci na záchranu. Městský úřad oficiálně zahájil řízení o deklaraci veřejně přístupné účelové komunikace (VPÚK). Pokud úřad potvrdí, že jde o veřejnou cestu, majitel ji už nebude moci blokovat. VPÚK! Zkratka, kterou nikdo neumí vyslovit, a přesto na ní všechno visí.

Úřady se probouzejí

Žádost podal jeden z místních. Úřad ji přijal 1. srpna a běží správní řízení se svědky a důkazy. Úřady se probouzejí! Píšeme to s vykřičníkem, protože bez něj by to byla obyčejná zpráva, že úřad úřaduje.

„Veřejnou cestu nepoznáte podle cedule, ale podle dlouhodobého užívání a dopravní funkce,“ vysvětluje prý správní řád. Určitě to tam někde stojí. Na ceduli by se to aspoň dalo přečíst.

Úřad vyzval žadatele, aby do patnácti dnů dodal seznam svědků, kteří cestu využívali, a prokázal svůj právní zájem. Jinak řízení zastaví. A aby toho nebylo málo, správní poplatek 2 000 korun. Dva tisíce! Desetkrát víc, než stála celá cesta. Kdo chce zachránit jednu cestu, zaplatí deset.

Platí ten, kdo zachraňuje

Ano, čtete správně, slíbili jsme to. Náklady nese ten, kdo se snaží cestu zachránit. Systém je nastavený tak, že kdo chce něco uvést na pravou míru, musí si to nejdřív zaplatit. Skandální princip, který bohužel platí i u zubaře. „Ale proč ne,“ říká žadatel a bere nám tím celý mezititulek.

Co rozhodne

Klíčová budou svědectví lidí, kteří cestu používali: pamětníci, chalupáři, zemědělci, kdokoli. Pomoci mohou fotografie, staré mapy nebo letecké snímky. Shora ji aspoň nic neblokuje. Pokud se prokáže, že cesta sloužila veřejnosti a byla důležitým spojením, majitel pozemku bude muset ustoupit.

A teď věta, kterou jsme si přečetli třikrát. Řešení se nabízí i bez bourání: sousední hospodářství je připraveno darovat obci část svého pozemku, aby mohla vzniknout hezká, bezpečná cesta. Dar! Zcela zdarma! Betonový plot by mohl zůstat, stačilo by nahoře odklidit skládku.

Srovnejte si ty částky. Poplatek: 2 000 korun. Cesta v roce 2012: 200 korun. Pozemek od souseda: 0 korun. Čím blíž k sousedům, tím levněji. Takový kurz nenajdete na žádné burze, jen na vsi, kde se kus pole pro chřístání dá prostě darovat.

Jestli se to podaří, bude to zásluha svědectví obyvatel, ochoty úřadů jednat podle zdravého rozumu a odvahy jednoho člověka postavit se absurditě čelem. A možná lekce pro všechny: cesta se dá prodat, ale historie a paměť lidí se vymazat nedají. Jen je musíte do patnácti dnů doložit seznamem svědků.

Otázka zní: bude tam hezká cesta, nebo zůstane skládka? Odpověď úřadu stojí 2 000 korun a přijde poštou. Odpověď souseda nestojí nic a přišla dřív. Na vsi to tak chodí: úřad počítá, soused daruje.