Doplnění k deklaraci cesty bylo podáno. Odpověď měla čtyři slova, nejlepší věta kauzy jen tři: cesta je naše

Vizualizace cesty, jak by mohla vypadat. Je to zatím nejschůdnější verze.

Doplnění k deklaraci cesty bylo podáno. Všechny požadované dokumenty, svědci i právní zájem jsou poslány. Odmítnout to by znamenalo popřít zdravý rozum i vlastní zákony. Obojí se popírá těžko, ale zkusit se to dá.

Deklarace není zadarmo: 2000 Kč správní poplatek. Cestu využívají obyvatelé, a tak jsem požádal obec, aby přispěla. Logické, ne? Cesta není moje, není vaše, je naše. Tedy i jejich.

Co udělala obec? Poslala papír s jedinou větou: „Vaší žádosti se nevyhovuje.“

Žádné odůvodnění. Žádný argument. Žádné vysvětlení. Čtyři slova! Při poplatku 2000 Kč je to pět set korun za slovo. Já jsem odpověděl článkem o třech stech slovech. Slovo mě vyšlo na sedm korun. Kdo tady šetří?

Odmítnutím se zavřely i dveře nabídce jedné farmy, která byla ochotná bezplatně darovat kus vlastního pozemku, aby cesta vedla jinudy a obešla se bez sporů o betonový plot dole. Plot stojí dál. Beton má v celé kauze nejpevnější názor.

Nejlepší věta kauzy

A teď se vraťme o kus výš. „Cesta není moje, není vaše, je naše.“ Tu podepíše v Třebčicích každý, i ten, kdo se mnou jinak nesouhlasí v ničem. Tady se tak mluví o všem. Naše alej. Naše hřiště. Náš most. Náš kříž u cesty. Kdo řekne „obecní“, musí dodat, co tím myslí. Kdo řekne „naše“, tomu rozumí každý soused i jeho pes.

Deklarace čeká na úřad. A slovo „naše“ platí bez poplatku, bez razítka a bez lhůty patnácti dnů. Kdyby to cesta věděla dřív, ušetřila by dva tisíce.